Rio de Janeiro (13.4-14.4.)

Den první (13.4.)

Odlet z Manausu byl v 2,15 hod., což byla pěkná kruťárna. Do Ria de Janeira jsme přiletěli již za slunného dne a již z výšky bylo vidět, jak je město rozlehlé. Než se však vnoříme do víru velkoměsta, tak ještě jednu poznámku k letecké dopravě. Co jsme poznali, není v Jižní Americe problém brát si na vnitrostátnich letech do letadla vodu v plastových lahvích v jakékoliv míře, což je pro nás evropany dost překvapivé. Zato na občerstvení je i na delši lety pouze voda. Ale nyní zpět do Ria. Dopolední program jsme měli začít jednou zdejší favelou, ale vzhledem k nepokojům, které tam tento týden proběhly mezi policií a drogovými prodejci nám to dnes místní řidič nedoporučil. Možná zítra. Proto jsme nejdříve zamířili do Mekky všech fotbalistů na stadion Maracana, který jsme si prohlédli včetně interiéru. Pro evropského fotbalového fanouška to bylo něco o čem se dá snít. Po tomto hezkém dárku od Martiny a po ubytování a obědu jsme vyrazili na světoznámou pláž Copacabana, kde jsme lehce smočili palce u nohou a Martina nám koupila za odměnu caipirinhu, neboť jsme si ji prý zasloužili za měsíční výkon a vzorné chování. Jak taky jinak by to u moraváků mohlo být. Trochu jsme si pak polenošili v prohřátém písku, dívali se na okolní strmé homole a srkali caipirinhu. Na světě je někdy hodně krásně. Pak jsme se už vydali na "cukrovou homoli" jednu z nejznámějších dominant Ria. Lanovkou jsme se vyvezli až na vrchol, odkud jsou krásné výhledy na město i na ostatní homole, včetně té se sochou Ježíše Krista. Po návratu dolů jsme navečer skočili do plavek a konečně se vykoupali se na Copacabaně. Po večeři už je  před námi poslední noc v hotelu a poslední den v Jižní Americe.

Den druhý (14.4.)

A nastal poslední den našeho putování. Naš leadr Martina nám zaspala, protože si nezměnila čas (proti Manausu +1h) a tak jsme vyrazili směr Ježíš Kristus. Opět jsme měli stejného řidiče jako včera a ten nám jen potvrdil, že favely jsou stále pro turisty nebezpečné a tak jsme si ji jen z dálky vyfotili. Když už je řeč o našem řidiči, ukecanějšího chlapa jsme neviděli. Řízení se věnoval jen tak periferně, neboť měl hlavu pořád otočenou k nám. Opět jsme ráno míjeli Copacabanu a sledovali spousty místních obyvatel všeho věku jak běhají a cvičí podél celé pláže. Večer jsme sledovali plnou pláž mladých kluků i holek jak váli fotbálek, nohejbal a netradiční nohejbal přes vysokou síť bez doteku země. A jen jsme zírali jak hráli holky. Mají to zkrátka v krvi všichni. Fotbal je tu droga. V neděli byl v televizi např. ještě v Manausu zápas brazilské ligy a nikdo nás skoro v obchůdcích neobsloužil, protože všichni i na ulicích sledovali fotbal. Ale zpět do  prohlidky Ria. Místním busem jsme se vyšplhali na homoli Corcovado a stanuli jsme přímo pod sochou Ježíše Krista - jedním z nových sedmi divů světa. Tento monument dostavěný v r. 1931, měřící 30m (38m vč. podstavce) a vážící 637 tun, působí opravdu majestátně. Nakoukli jsme i do kaple, která je v podstavci sochy. Pro šťastný návrat jsme tam do pokladny hodili i příspěvek. Pak už jsme se vrátili do centra a šli se rozloučit s Copacabanou, a to jak jinak než caipirinhou. Pak ještě nákup několika drobností a triček a hurá na letiště. Sbohem Rio a celá Jižní Ameriko. Domov již volá!!!

Galerie na stadionu Maracanas

Stadion Maracanas

⚽️

Kabiny 

Pláž Copacabana

Výhled z "cukrové homole" na pláž Copacabana

"Cukrová homole" 

Jeden z nových divů světa

Výhled na Rio de Janiero 

Další z výhledů

Majestátní socha Ježíše Krista 

Poslední rozloučení s Copacabanou 

Dobrodužství v džungli amazonského pralesa (10.-12.4)

Den první (10.4)

Ráno jsme se z Manausu vydali do přístavu, kde jsme si prošli místní rybí trh s mnoha druhy čerstvých ryb a viděli jsme dokonce i piraně. Poté jsme se již rychlým člunem vydali směrem k amazonskému pralesu. Při cestě jsme viděli pozoruhodně slévání dvou řek a to Rio Negro a Solimões. Vzhledem k rozdílné teplotě vody (28 a 22 st. C) a rozdílnému složení vody se obě řeky ihned neslejí, ale tečou chvíli vedle sebe a jsou barevně odlišné (černá a hnědá). Poté jsme absolvovali část cesty místními Vany, kdy jsme po jílovité silnici pěkně klouzali. Vzhledem k tomu, že v pralese neni žádná občerstvovna, museli jsme ještě cestou zakoupit nějakou kořalku a pivo. Pak jsme se mohli vydat na poslední úsek cesty malými čluny až na ostrov pobytu. Amazonie nás samozřejmě přívitala, tak jak se sluší a patří, a to pořádným deštěm. Po ubytování jsme vyrazili loďkou po lagunách a různých říčkách na projížďku, kde jsme pozorovali ptactvo a zviřata v pralese. Mohli jsme vidět tukany, volavky, kormorány, papoušky a mnoho dalšího ptactva. Zahlédli jsme vysoko ve větvích i vzácného lenochoda a pro tuto oblast pro nás překvapivě i šedé delfíny. Na loďce jsme také zažili další pěkný déšť, který nejvíce odnesla Martina, která si ve spěchu zapomněla pláštěnku a tak nadvakráte pěkně promokla. Ostatní měli jen mokré sedínky z lavic. Po převlečení nás čekala dobrá večeře a první noc pod moskytierami.

Den druhý (11.4.)

První noc pod moskytierou byla zajímavá, neboťˇ najít správný postup jak se z ní v noci šikovně vymotat a nepustit do ní komáry, to chce praxi. Nejlepší postup je se podplazit. Ráno jsme se po velice teplé noci probudili do všemožných zvuků amazonské zvěře. Po snídani nás čekala cesta za prozkoumáním nitra pralesa. Předtím samozřejmě nechyběla důkladná příprava v podobě silného repelentu. Naši průvodci nám klestili cestu mačetami a ukazovali nám různé stromy, ze kterých indiáni nejen staví obydlí, zhotovují zbraně a doplňky, ale také se jimi léčí. Představovali nám důležité byliny a plody, které používají k životu. Samozřejmě nechyběla v pralese ani zvířata jako například ještěrky, různé druhy mravenců (největší druh mravenců kongo), nebo tarantule. Jsou tu i plody ve kterých jsou opravdu velké či červi. Na pobídku ochutnat reagoval pouze Jose a jak říká juniorka výpravy, vypadalo to "bléé". Ale hrdina ze Štompylu si dal repete, prý co jedí indiáni nemůže být škodlivé. Při 

další chůzi jsme již byli totálně propocení a zablácení a nohy byly stále těžší. Ale došli jsme a v dálce nás doprovázel řev vřešťanů. Po obědové siestě v bungalovu nás čekala loďka a cesta za chytáním dravých ryb piraní, které tu také žijí. Je jich tu mnoho druhů a z toho nejvíce agresivní a dravé jsou červenobřiché. Náš lov začal pod stromem, kde měl svou siestu hroznýš a zprvu se zdál marný. Pouze náš průvodce Billy tahal s úsměvem jednu piraňu za druhou. Ale nedali jsme se. Martina to zahájila a poté se každému z nás podařilo ulovit svou piraňu. To bylo euforie. Dovezli jsme si úlovek celkem 13 piraň bělobřichých i červenobřichých. Při zpáteční cestě jsme také narazili na růžové delfíny, kteří se zde také vyskytují. Tento zážitek a zábava a náš úspěch se náležitě musel zapít panáčkem a vychlazeným pivkem. Po večeři nás čekal ještě jeden dobrodružný bod programu a to chytání kajmanů. Náš Billy aniž bychom to postřehli, držel hned jednoho v ruce a za chvíli dalšího. Po doplutí jsme v přístavním baru ochutnali míchané drinky Caipirinhu a Caiporoscu a také místní kořalku. U jedné sklenky zdaleka nezůstalo. Lépe se prý po nich leze do moskytiery. 

Den třetí (12.4.)

Po předešlém večeru nás ráno čekal šok, neboťˇ náš mistní průvodce Billy nám chtěl ukázat východ slunce v Amazonii, takže nás budil po 5 hodině ranní, což bylo na zabití. Nasedli jsme na člun a v polospánku jsme vyrazili. Nejhorší bylo, že se zatáhlo a viděli jsme kulový. Tak jsme proplouvali různými částmi pralesa a pozorovali zviřectvo. Po snidani byla v plánu navštěva jedné indiánské rodiny. I když jsme byli Martinou upozorněni, že už to nejsou čistí indiáni, ale různí míšenci, tak nás návštěva trochu zklamala. Rodina bydlela na ostrově ve spoře zařízeném dřevěném domečku. Otec rodiny, statný pětatřicátník v brazilském dresu se svými dvěma děcky zrovna ořezávali maniok, aby z ní udělali složitým procesem mouku, což je s rybolovem hlavním zdrojem obživy. Ale v předsíňce byla např. televize, telefon a viseli tam kopačky a nad nimi 4 medaile. Jak nám pán domu hrdě vysvětlil hraje fotbal on i dcera a to mají za tituly. U indiánů jsme čekali trochu jiné trofeje. Paní domu byla nemocná, tak jsme ji alespoň nechali léky proti horečce. Pak už nás jen čekal oběd, který byl velmi pikantní, neboťˇ zlatým hřebem byly smažené piraně, které jsme si včera ulovili. Předložil nám je Billy s jeho klasickým úsměvem a slovem "sakra", které pochytil od naší la profesory při chytání piraní, a které se mu moc a moc zalíbilo. A to bylo to poslední, co po nás v pralese zůstalo, neboťˇjsme se po obědě člunem vrátili do Manausu, abychom se připravili na noční let do posledni stanice zájezdu do Ria de Janeira.

Soutok řeky Negro a Solimões

Cesta a zásoby do džungle 

Cesta loďkou v amazonském pralese 

Bungalovy 

Spaní pod moskytierami 

V džungli

V tváří tvář tarantuli

Výlety na loďce

Na lovu piraní s Billym 

Náš úlovek na talíři. 

Manaus hlavní město státu Amazonas

Po horké noci, kdy jedno prostěradlo vystřídalo 2-3 deky z cest po Peru či Bolívii a bohužel při značně drnčící klimatizaci jsme trochu dospali deficit z nočního letu. Po snídani jsme se zašli podívat do místního vyhlášeného Amazonského divadla, které vzniklo v r. 1889 za doby velkého rozvoje města Manausu, spojeného se získáváním a vyvážením kaučuku. Jde o nejznámější divadlo v celé Amazonii na jehož stavbu se používaly dovážené materiály z Evropy. Mohli jsme se podívat na interiér divadla i na zkoušku orchestru na večerní představení. Pak jsme se procházeli uličkami starého města téměř 2-milionového Manausu. Po pravdě řečeno, trochu nás Manaus zklamal. Vzhledem k tomu, že se zde pořádala i základní skupina MS ve fotbale, čekali jsme upravenější město. Že všude vyřvávají uliční prodejci čehokoliv, na to si člověk zvykne, ale je tu i dost velký nepořádek. Samotnou kapitolou je hudba. Tu brazilci milují a tak když nekřičí oni, řve všude muzika. Vzhledem k tomu, že se zde něco při chození vypotí, dali jsme si u stánku pivo a to pořádné, tj. litrové. Martina nám při tom chtěla povědět něco o našem zítřejším putování do Amazonského pralesa, ale v tom se od vedlejšího stánku rozezněla tak hlasitá muzika, že musela být slyšet až v pralese. Martina několikrát požádala o ztlumení, ale vychechtaný majitel stánku se svými hosty byl v pohodě. Nikoliv naše Martina, ta to vyřešila jednoduše.  Šla k aparatuře a vyškubla jim káblíky (odvaha české lvice na brazilském hřišti). Ti čučeli, něco takového a ještě od ženské. No mezinárodní konflikt z toho nebyl, ale jiskry létaly. Chuť jsme si spravili na místní tržnici v přístavu. Že mají po celé Jižní Americe velmi dobré polévky, to už víme, o steacích se nemusí ani diskutovat a co se týče ryb, doposud jsme ochutnali jen vynikající pstruhy z jezera Titicaca. Teď jsme měli možnost ochutnat i čerstvé říční ryby, které jsme vůbec neznali (tambaqui, arapaima igas- to je největší sladkovodní ryba na světě). Byly moc dobré. Poté jsme si ještě prohlédli další část města, která nás nějak už moc nebrala. Tak jsme se trochu uličnicky Martině schovali, a že si dáme time out. Na nohy nás ale postavily 2 lahvinky brazilského červeného na hotelové terase. Po této vzpruze se bosonožská část skupiny vydala s Martinou na koncert do již zmíněného Amazonského divadla. Je tady takovým zvykem, že na nevyprodaná sedadla ve vyšších lóžích se mohou před začátkem pustit zadarmo zbylí zájemci. Tak jsme toho využili (kladné večerní body pro Martinu) a šlo o vynikající koncert s fantasticky zahraným Bolerem na závěr. Emoce jsme rozebrali s brazilci v místní hospůdce, jak jinak, než za jejich hudby a ochutnáním uliční specialitky coxina (branborové těsto s kuřecím). A pak hajdy do postele a připravit se na Amazonský prales.

Divadlo v Manausu 

Náměstí

Zkouška amazonské filharmonie 

Přístav v Manausu 

Úchvatné a majestátné vodopády Iguazu (7.4.-8.4)

Argentinská strana (7.4)

Ráno nás čekal velmi brzký let z Buenos Aires do Iguazu a tento den patřil stejnojmennému národnímu parku na argentinské straně. Park byl zřízen v roce 1934 a je od roku 1984 zapsán do seznamu přírodního bohatství Unesco. 

Je úchvatné, jaké velkodílo umí matka příroda vytvořit. My jsme unešeni ještě teď. Po vstupu do areálu jsme nasedli na malý vláček, který nás odvezl ke stezkám, odkud jsme se vydali pěšky po různých můstcích směrem k největšímu vodopádu - Ďáblovu chřtánu. Mezi námi poletovalo neskutečné množství motýlů, různě barevných, velkých i malých. Neváhali si na nás i sedat a tak o focení nebyla nouze. Bylo to, jako bychom byli v opravdovém ráji. Asi po 1100 metrech jsme se dostali na vyhlídku přímo u padáku tohoto vodního obra. Byl to neskutečný hukot, obrovská spousta vody, no prostě zážitek. Po větrných závanech s vodní tříští jsme sice odcházeli jak po vykoupání, ale plni dojmů. Na cestě zpět jsme narazili na další zvířata, která v parku volně žijí, například na kajmana, želvičky a také na všudypřítomné nosály, kteří po turistech loudí jídlo. Později jsme se ještě vydali na vrchní trail, kde byly k vidění nádherné scenérie s duhami. Odtud se nám ani nechtělo odcházet, jak byl ten pohled neskutečný. Závěrem jsme se vydali na spodní trail k dalším vyhlídkám a také k ostrovu San Martin. Bylo to opravdu nezapomenutelné. Poté jsme se dostali k vodopádům Hermanas, tedy k sestrám. Zde se ještě před 20 lety mohlo koupat, dnes už je to z bezpečnostních důvodů bohužel zakázáno. Při návratu jsme potkali mnoho opiček, které nás opravdu bavily. Nakonec jsme se opět vláčkem vrátili zpět a jeli se ubytovat do hotelu ve Foz de Iguacu. Zde jsme si naposledy zašli na sklenku vynikajícího argentinského, tentokráte bílého vína a tím jsme se rozloučili s Argentinou.

Brazilská strana (8.4)

Dnes jsme si mohli konečně přispat a tak jsme za dalšími krásami Iguazu již z brazilské strany vyrazili o půl 10. Čekal nás již přejezd do Brazílie. Ihned na hranicích jsme zastavili v obchodu, kde měli krásné zboží, kterému jsme samozřejmě neodolali. Největší radost ovšem měla la profesora, neboť si sehnala další hezký penál na "pětkokrasopisky". Ještě před vstupem do národního parku Iguazu na brazilské straně jsme se zastavili v ptačím parku Parque das Aves. Zde jsme viděli veliké množství papoušků, plameňáků, tukanů od kterých jsme byli opravdu jen kousek a bez mříží. Také jsme zde navštívili Butterfly house, kde kolem nás opět poletovalo neskutečné množství krásných motýlů. Na konci jsme si také pohladili hroznýše a vyfotili s papouškem Arou na ruce. Po tomto předkrmu jsme již opět vstoupili do parku Iguazu. Tento park na brazilské straně byl založen až v r.1939 a taktéž chrání bohatou biodiverzitu a několik ohrožených druhů zvířat, například pumu, pantera a další. V roce 1986 byl také vyhlášen jako světové přírodní bohatství Unesco. Tentokráte jsme jeli vyhlídkovým autobusem, který nás dovezl do stanice The Falls stop. Odtud jsme podnikli několik krásných procházek, na kterých se nám opět naskytly neuvěřitelné pohledy na majestátné vodopády, tentokráte z brazílské strany. Ani zde nechyběli loudiči nosálové, motýlci či ještěrky. Pohledy na vodopády a jejich množství byly k neomrzení. Opět nás fascinovaly kouzelné scenérie s krásnými duhami. Opět jsme byli pokropeni vodními sprškami pod 90-ti metrovým Ďáblovým chřtánem. Iguazu jsou jedny z nejkrásnějších vodopádů na světě a podle množství vody i jedny z největších. Nachází se tu až 275 vodopádů. Jejich počet zavisí na průtoku a výši hladiny vody v konkrétním období roku. Poté nás již čekala cesta na letiště a přelet do města Manausu v Amazonii s mezipřistáním v Rio de Janeiru.

U Ďáblova chřtánu ☔️

Scenérie s duhou 

Prostě nádhera 🌈

Opičky 🐒

Další býhled na majestátné vodopády 

Pohled na další z mnoha vodopádů 

Dvě sestry - Hermanas 

Ptačí park 

Plameňáci 

Tukan zblízka 

Vchod do parku Iguazu na brazilské straně 

Prostě ráj 

Slova nestačí

Další cesta k Ďáblovu chřtánu 

🌈

Hurá do Argentiny (4.4 - 6.4)

Rozloučení s Bolívií (4.4)

Tento den nás hned po snídani čekal přesun na letiště v Sucre a let do již starého známého La paz. Martina předchozí večer objednala 2 taxíky na letiště. Ty tam byly ráno včas, ale co tam ráno zastavilo, bylo stářím hluboko z doby minulého století. Našemu taxíku chyběly mimo některých částí přístrojové desky i většina kliček od dveří i části plechů karoserie. Hledat bezpečnostní pásy bylo zcela zbytečné a o hlavním nástroji klaksonu už byla dříve řeč. Vizuelně byla podle nás šance na dojetí na letiště tak 10:90. Ale řidič překvapil, větší kopce sice objížděl a tlačil auto pohledem, ale dojeli jsme. On byl na své taxi náležitě hrdý, protože ho vlastnil a to je v Bolívii cenné. Když odbočíme ještě k dopravě, je tam zcela běžné, že policie bere "úplatky" a to různými formami. Např. hned za mýtnou bránou na dálnici vybírá svůj "paušál" policista. Kdyby náš řidič nic nedal, bude provedena kontrola dokladů, zavazadel cestujících a poté vozidla. To může trvat i několik hodin. Nebo jsme viděli, že při překročení rychlosti už má např taxikář nachystaný poplatek v přihrádce a jen si to předávali s policistou za našimi zády. Sazby asi mají jasné, neboťˇ taxikář byl po jednání za autem spokojený. Překročil rychlost ve městě jen o cca 40 km/ hod. Nyní se vraťme k poslednímu dnu strávenemu v Bolívii, resp. k poslednímu dni, kdy každý rychlejší pohyb byl opět znát na dýchání. Tentokráte jsme vsak šetřili pohybem (díky Martino) a vozili jsme se taxíky, neboť vzdálenosti nejsou v La Pazu zanedbatelné. Odpoledním cílem byl městský park s krásnou vyhlídkou na spodní (bohatší) část města a poté návštěva Údolí měsíce, jehož útvary ze slepence jsou podivuhodné. Protože náš golfista José nedal pokoj, museli jsme se cestou zpět zastavit na nejvýše položeném golfovém hřišti na světě ve výšce 3340 m.n.m. Na hraní na hřišti nebyl čas, ale alespoň jsme si na památku odvezli míčky. A to se již přiblížily poslední hodiny pobytu v La Pazu, a tak jsme chtěli zajít na malou večeři a splachnout celou Bolívii dvěmi lahvemi místního bolívijského červeného. To jsme ještě netušili, že nám obsluha jedné malé pizzerie předvede, co je ignorování zahraničních hostů. Takže vzplály emoce z naší strany (Martina byla jak tygřice) a bohužel jak byl nešťastný vstup přes hranice do této země, tak jsme se s ní i neslavně loučili.

Z Bolívie do Argentiny (5.4)

Po krátkém spánku s budíčkem v 3,30 hod a neustálým buzením návštěvníky nočního klubu v naší ulici jsme se tedy moc nevyspali. Brzy ráno naše mátohy doputovali taxíky na letiště a těšili jsme se na spánek v letadle. Let do přestupní destinace Santa Cruz byl v pohodě, ale pokračující let do Buenos Aires nás místo spánku naopak velmi probudil a až vyděsil. Dostali jsme se do bouřky a s letadlem se děly věci. No přežili jsme to a uvítalo nás slunečné hlavní město Argentiny, Buenos Aires. Zmoženi cestou jsme udělali jen krátký průzkum okolí hotelu, ale i to stačilo k tomu, že jsme si město oblíbili.  Výborný steak z argentinské svíčkové v místní restauraci a k tomu lahodné argentinské červené, co více si člověk jako odměnu po náročném dni může přát. A závěrečná procházka po hlavní třídě plné obchůdků, divadel, restaurací a kaváren byla romantická. Nakonec nám to nedalo, abychom se v jedné kavárně s výhledem na obelisk (prý značí střed města) zastavili a ochutnali místní kávu. Zkusili jsme různé druhy a jedním slovem lze říci, že jsou výborné. Při zpáteční cestě na hotel jsme s úžasem sledovali provoz okolo obelisku, kde je obousměrně veden provoz ve 22 pruzích a to v úplném centru města. Něco neskutečného. Při pohledu o pár dní zpět si člověk ihned uvědomí, jak obrovský rozdíl vládne mezi těmito státy, a to i s tím, že ekonomická situace v Argentině také není v poslední době nejrůžovější. O tom svědčí i to, že kurzy místního pesa na černém trhu a v bankách jsou velmi rozdílné. Např. u překupníků je směna dolaru v kurzu za 12,20 pesa a v bankách jen za 8,90 pesa. To je obrovský rozdíl.

Prohlídka Buenos Aires (6.4)

Celý tento den jsme měli čas na seznámení se s hlavním městem Argentiny Buenos Aires. Vzhledem k tomu, že má Buenos Aires (BA) cca 12 mil. obyvatel museli jsme část prohlídky města pojmout okružní jízdou v kombinaci s pochůzkami. Prvně jsme navštívili Kongresové nám. s budovou parlamentu a fontánou od které se počítá "nultý km" do všech směrů a částí Argentiny. Navštívili jsme čtvrť Palermo s mnoha krásnými parky a zelení. Zde jsme si všimli "venčičů" psů. V BA má hodně rodin domácího mazlíčka, ale kvůli zaměstnání nemají čas na venčení, a tak si najímají tyto "venčiče". Není zvláštností, že se po parku pohybuje někdo s 3 a více psy (nejvíce jsme viděli 7). Náš místní průvodce Daniel nám sdělil, že mají i velmi slušný výdělek. Poté nás Daniel zavedl na nejvýznamnější hřbitov celé Argentiny Recoleta, kde mají hrobky významné osobnosti národa. Má zde hrobku mimo jiných i 24 bývalých argentinských prezidentů. Zastavili jsme se u hrobky "Evity" Evy Peron - Duarte, která byla u lidu velmi oblíbená. Nejdražší hrobka je zde za cca 1,5 mil. dolarů. Celkem drahé bydlení. Daniel nám ukázal národní strom Argentiny s krásnými velkými růžovými květy. Místní mu říkají opilý strom, protože se mu nalévá kmen vodou. Při prohlídce jsme neminuli nám. Plaza de Mayo s katedrálou a prezidentským palácem Casa Rosada a pokračovali jsme do čtvrti La Boca. Jde o dříve chudinskou čtvrť, kde domy hrají všemi barvami, protože se natíraly tím, co bylo zrovna po ruce a to zůstalo tradicí dosud. Tato barevná čtvrť je protkána obchůdky a restauracemi, kde před každou se tančí argentinské tango. Mezi nejhezčí patří ulička Caminito. Hned vedle je stadión jednoho z nejlepších klubů v zemi, Boca Juniors, jehož jsme se samozřejmě stali kvůli hezkým dresům, fanoušky. Cestou jsme si ještě prohlédli přístav a tím oficiální část skončila. A to už jsme spřádali kulinářské plány na večer, kde nesměl chybět argentinský steak zalitý hutným červeným. A protože káva v Jižní Americe je požitek, museli jsme den zakončit kávičkou a jahodovým pohárem s domácím krémem, no to byla slast.

Cesta na letiště s taxíkem na plyn 

Nejkrásnější ulička v La Paz 

Výhled na La Paz 

Údolí měsíce

Slepence

Buenos Aires - budova parlamentu

Hřbitov Recoleta

Pomník Evy Peron "Evity"

Doprava v Buenos Aires

Knihovna v budově bývalého divadla 

Barevná čtvrť La Boca 

Barevné domky v La Boca 

I v Buenos můžete narazit na českou stopu :)